V době puritánského blbnutí po druhé světové válce přišlo z USA do Evropy vtipné prohlášení jedné filmové hvězdy: „Nevím, proč bych se měla stydět svléknout se před doktorem. Vždyť je to muž, jako každý jiný.“ Tuto logiku lze parafrázovat a aplikovat na jakékoliv lidské počínání včetně podvodů. Ty jsou staré jako Matka Příroda sama a setkáme se s nimi od miméze až po vysokou politiku. Věda není výjimkou. Prý již Ptolemaios opsal své astronomické údaje od kolegy, který nešťastnou náhodou bydlel o kousek dál, takže když do toho začali astronomové ve 20. století šťourat, usvědčili ho z plagiátorství.

Ani Galileo se neštítil uvést mezi argumenty pro otáčení Země pokus, který si dobře vymyslel, a nikdy neprovedl. Když jeho protivníci namítali, že otáčení by vedlo k tomu, že kámen vržený z výšky by nedopadl kolmo, ale šikmo, a tedy o kousek dál než k patě kolmice, ujistil je, že kámen vržený s vrcholu stěžně, dopadne na palubu vždy na stejné místo, ať loď stojí nebo pluje. Jak uvádějí historici, pokus provedl až o několik let později jeho následovník Giovanni Battista Baliani, který důsledně dbal na to, aby vědecká pravda byla doložena „nevyvratitelnou zkušeností“.

Ilustrácia: Matej Senko (2018)

Jestliže z kvarteta motivů sebraného Koukolíkem přicházela v uvedených případech v úvahu především ideologie a snad částečně i pýcha, dostává se dnes na čelné hnací místo kariéra a peníze. V jednom Renčínově vtipu říká vědec novináři: Původně mě věda vůbec nezajímala, ale pak jsem se dozvěděl, kolik dávají za Nobelovu cenu. Pýchu pochopitelně odpárat nemůžeme, prestižní závody nahrazují mnoha badatelům adrenalinové sporty.

Někdy je to jen z recese. V prosinci 2003 jakýsi David Hart prohlásil, že ve své garáži v Sutton Courtenay (poblíž Oxfordu) našel „konzervovaného draka“, přesněji cosi, co vypadalo jako zárodek plaza s křídly „naloženého“ ve formaldehydu v osmdesáticentimetrové skleněné baňce. Svěřil se svému příteli Allistairu Mitchellovi a oba nález předložili mediím s tím, že u dráčka byl dokument o jeho původu. Byl údajně na konci 19. století německými vědci nabídnut Muzeu přírodních dějin (Mitchell o tom prohlašoval, že to byla snaha Němců zdiskreditovat britskou vědu). Davidův dědeček, který byl v muzeu vrátným, přinesl exponát určený k likvidaci domů a uložil ho v garáži, kde ho po dlouhých letech jeho vnuk „našel“.

Ve skutečnosti byl dráček vyroben modelářem podle televizního pořadu o dinosaurech a nádoba byla pořízena ve speciální sklárně. Ani kuře zadarmo nevyhrabává draky; nebyla to jen recese, akce posloužila také jako reklama na Mitchellovu novou knihu Unearthly History (Nadpřirozená historie) a zajistila autorovi smlouvu s jedním velkým nakladatelstvím.

Ukázkou neagresivního a neurážejícího humoru je také aprílová mystifikace BBC z roku 1957. V oblíbeném a sledovaném pořadu Panorama byla odvysílaná reportáž z jižního Švýcarska zachycující jaro v plném rozpuku. Ideální počasí a nízký výskyt brouka nosatce umožnil dozrát také bohaté úrodě špaget. Kameraman natočil mladé ženy v krojích, jak češou ze špagetovníků špagetové plody, které pak večer na slavnosti konzumují. Dlouholeté šlechtitelské úsilí bylo podle autorů snímku korunováno také tím, že všechny špagety jsou stejně dlouhé a po krátkém vysušení na jarním slunci mohou být expedovány na trh. Na špek skočily desetitisíce lidí. Zájemci najdou inkriminovanou reportáž na odkazu: https://www.youtube.com/watch?v=tVo_wkxH9dU

Pojďme však do světa tvrdých vědeckých zápasů, kde o psychopatické tahy není nouze. Helicobacter pylori byl bezpečně identifikován až v 35. kole pokusů o jeho kultivaci, zčásti šťastnou náhodou. Tím, že se do děje vloudily Velikonoce, trvala kultivace pět dní místo standardních dvou a tím se zdařila. Warren a Marshall o objevu informovali ve dvou samostatných článcích každý sám za sebe, bez spoluautorů, v časopise Lancet v roce 1983. Oba články vyšly ve stejném čísle časopisu, Marshall dokonce ve svém článku použil obrázek bakterie, aniž uvedl, že jeho autorem je Armstrong. Marshall pak na důkaz, že jde o agens vyvolávající peptický vřed, kulturu vypil a vřed dostal.

V roce 2005 obdrželi Warren a Marshall za „svůj“ objev Nobelovu cenu. jejich blízcí spolupracovníci Goodwin a Armstrong ostrouhali a nedostali nic, přestože ten první bakterii z klinického materiálu vykultivoval a Armstrong ji popsal a správně zařadil ještě dříve, než přišly kultivace dvou nobelistů.

Nicméně, jak ukazují studie zaměřené na střevní mikrobiom, Helicobacter je přítomen u značné části populace, která vředovou chorobou zdaleka netrpí. Označování „obligatorní patogen“ je dubiózní a řazení vředové choroby mezi infekce je nesmyslné.

Crick a Watson „zapomněli“ ve své práci týkající se objevu struktury dvojité šroubovnice zmínit původ a význam „fotografie 51“, kterou pořídila Rosalind Franklin. Jak píše Candance Pert, další z obětí sexismu ve vědě, byla to Rosalind, která poskytla řadu důkazů a umožnila, že dva pozdější nobelisté předběhli Linuse Paulinga. Podle ní byla Rosalind klasickou „jeptiškou vědy“, která zasvětila celý svůj život práci.

Candance Pert uvádí: V knize Jamese D. Watsona The double Helix (Tajemství DNA, Academia, 2003) vidíme, jak na tuto ženu pohlíželi její mužští kolegové. Stránky knihy téměř přetékají pohrdáním, když Watson ospravedlňuje své i Crickovo počínání. Ale pravda byla taková, že tito dva muži navštívili laboratoř Rosalind Franklin, když byla mimo město a přesvědčili jejího šéfa, aby jim dovolil nahlédnout do jejích poznámek...

Když se tato skutečnost začala později zveřejňovat a rozpatlávat, otiskl jeden z velkých britských deníků, The Guardian, zajímavou obhajobu, která končí tímto sice nepřesvědčivým, ale zato snaživě míněným odstavcem: Franklin zemřela čtyři roky před udělením Nobelovy ceny, a tak se nikdy nedozvěděla v plném rozsahu jak Watson a Crick z jejích údajů vystavěli svůj model. Jestli je někdy podezírala, nedala to najevo a byla v přátelských vztazích s Crickem a jeho ženou Odile. Je jasné, že kdyby žila, měla by ji Nobelova komise ocenit také pro její zásadní pochopení struktury DNA molekuly a jejího významného přínosu pro Watsona a Cricka, protože její krystalografické údaje byly stejně dobré, ne-li lepší než Wilkinsovy.

Candance Pert objevila morfinový receptor. Stalo se to během jejího doktorandského studia na pracovišti věhlasného Solomona Snydera a jak píše ve shora citované autobiografické a současně populárně naučné knize Molekuly emocí (AGAN, 2016), stalo se tak poté, co jí šéf pro údajně pomalý a k ničemu kloudnému nevedoucí postup přidělil jiný úkol a práci na morfinovém receptoru zastavil. Umanutá vědkyně dokázala ve svém volném čase a s použitím dodo (česká zkratka: dodělej doma) prostředků dotáhnout úkol do konce a proslavit své pracoviště.

O co větší to byl úspěch, o to větší bylo její rozčarování, když zjistila, že o Laskerovu cenu, která je právem považována za předstupeň ceny Nobelovy, se za její práci ucházejí tři „chlapci“, Kosterlitz, Hughes a Snyder, a ji, jako ženu, z toho vyšachovali. S vědomím, jak dopadla zde zmíněná Rosalind Franklin, se Pert obrátila přímo na ředitelku Laskerovy nadace a vysvětlila jí situaci. S jmenování těch tří už se nic nepodniklo, ale Snyder – navzdory svým dalším nesporným objevům – už se k Nobelově ceně nepřiblížil. Candance Perth s puncem vyvrhelky (co si to dovolila!) pracovala neúnavně dál a přispěla významně k poznatkům týkajícím se jednoty „těla a duše“ (dnes je módní „mysl“).

Nevím, jaký je novinářský etický kodex, ale velice se mi zalíbil nekrolog Candance Pert, který pro The Washington Post spáchala Emily Langer, v tomto případě laureátka na titul zasloužilé rektální alpinistky ve vztahu k velikánům vědy. Uvedenou hnusnou aktivitu spřátelených „chlapců“ komentovala slovy: Na druhé straně se všeobecně předpokládá, že mladí vědci zůstanou stranou, když ti starší přebírají kredit za skupinové úspěchy a chápou to tak, že také na ně toto privilegium připadne později v jejich kariéře.

Těžko něco dodat k tak zralému morálnímu soudu hlídací čubky demokracie. Jedině snad staré české přísloví: Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě.

MUDr. Radkin Honzák
psychiatr
Blog autora: http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php