Neškodit „pomáháním“, aneb jak si vybrat dobrý dobrovolnický projekt

aug 30 2019

Romantická představa o potřebné pomoci v zahraničí může být často velmi mylná. Dobrovolníci se domnívají, že jejich práce je přínosná, prospěšná pro komunitu a že vykonají dobrý skutek. Skutečný výsledek a užitečnost se však setkává s mnoha problémy. Proto je potřeba mluvit při výběru dobrovolnického projektu také o fenoménu „voluntourismus“.

Pojem ,,voluntourismus“ definuje spojení slov „volunteer“ (v překladu dobrovolník), a „tourism“ (cestování). Toto chytré sousloví označuje trend mladých lidí z rozvinutých zemí jezdit na krátkou dobu – v některých případech od pár dnů do nejvýše několika měsíců – „pomáhat“ do rozvojových zemí. Často se jedná o programy, kdy dobrovolník zaplatí poplatek místní nebo mezinárodní organizaci a ta jej potom umístí na jeden z celé řady nabízených projektů. Programem těchto projektů může být prakticky cokoliv – od vzdělávání, zdravotnictví až po lidsko-právní tématiku.

Trend: jezdit pomáhat do zemí globálního jihu

Po zadání do Googlu vyhledavače jednoduchých hesel typu „volunteer Asia“, vyjede 84 milionů výsledků spojených s dobrovolničením – ať už v Thajsku, Kambodži, Indonésii či třeba v Nepálu. Až 1,6 milionů mladých lidí každý rok vyjede ze zemí globálního severu pomáhat do zemí globálního jihu. Tímto se voluntourismus v současnosti stává jedním z nejrychleji rostoucích sektorů na světovém trhu.

Snížení globální chudoby je velmi komplexní úkol, který vyžaduje promyšlené projekty s dlouhodobými a udržitelnými cíli založené na výzkumu expertů. Celková předpověditelnost projektu je v současnosti velmi těžká, jelikož vedoucí projektů se mění každým rokem, kvalitu stejného projektu organizovaného další rok nejde jednoznačně předem určit. Organizace takovéhoto projektu a jeho realizace je také velmi komplexní, zahrnuje vlastně vše od komunikace s místními, přes náplň projektu až po jeho ekonomický dopad. Avšak všechny tyto problémy jsou velmi složité a provázané, cesta k nim vyžaduje výzkum, zvážení jednotlivých cílů a načrtnutí kroků k jejich dosažení. Tyto cíle by měly být zcela heterogenní, uzpůsobené jednotlivým komunitám, musí odrážet jejich historické, kulturní, sociální a geografické pozadí.

Honba za profitem či pouhé splnění si romantických představ dobrovolníků nemohou být hnacími faktory. Hlavním účelem podobných výjezdů mladých lidí by měla být snaha o dlouhodobé změny, o efektivní pomoc místním komunitám bez úhon, udržitelný přístup projektů a nepřispívat jen k posilování stereotypů a klišé spojené s chudobou. A i když mezinárodní dobrovolničení není řešením rozvoje, možná může být alespoň nástrojem – jak sjednotit mladé lidi, aby pracovali společně v kontextu globálních otázek. Jen si nesmíme zapomínat dávat pozor, který projekt si zvolíme.

Odstrašující sirotčince jako nejkontroverznější dobrovolnická aktivita

Dobrovolnictví v sirotčincích je populární druh voluntourismu nejen v zemích jihovýchodní Asie, ale i v Africe či Latinské Americe. Velmi zjednodušeně, dobrovolníci jsou ochotni zaplatit a přijet si (na pár dní až týdnů) pohrát s místními dětmi. Mnohé z těchto sirotčinců nejsou oficiálně zaregistrované a fungují spíše jako turistická atrakce. Provozovatelé sirotčinců jsou si naprosto vědomi, že aktivity s dětmi se velmi dobře prodávají. Zprávy o zneužívání těchto center jako podnikatelského plánu se v posledních letech objevily i v zahraničních médiích. The Guardian uvádí, že tři ze čtyř kambodžských sirotků v těchto domovech má ve skutečnosti alespoň jednoho rodiče. Tyto děti byly poslány rodiči ze svého domova za lepším vzděláním, za lepší budoucností, z důvodu, že se jejich rodina samotná o ně nemohla dobře postarat či jim dát dobré podmínky k životu.

K případu kambodžských sirotků se také vyjádřila organizace UNICEF. Tvrdí, že zařízení fungují pouze za účelem soukromého profitu, pouze jedna třetina celkových výdělků jde na péči o děti, o blaho sirotků se tedy nejedná. Konkrétní případ takového typu sirotčince najdeme například v Jodie O‘Shea‘s house na Bali v Indonésii. Toto centrum se stará o 94 dětí. Jeden ze zaměstnanců potvrdil, že pouze šest dětí nemá žádného rodiče, 64 z nich jednoho žijícího a 14 oba žijící rodiče, deset dětí bylo popsáno jako speciální případy. Mnohé z dětí přišly z ostrova Sumba vzdáleného 500 km od Bali. Zpravodaji listu Guardianu bylo také sděleno, že každý den navštívilo sirotčinec až pět turistických skupin, které s sebou přinášely sponzorské dary, jídlo či dárky pro děti. Životní podmínky těchto dětí přitom nejsou na dobré úrovní, nedostatek potravin, nucené práce, zneužívání, bití, to vše má velký dopad na jejich psychiku. Jedná se tedy o druh podvodu, jakési honby za profitem, který se v jihovýchodní Asii stal velmi populárním právě se zpopularizováním západního voluntourismu v sirotčincích. Počet sirotčinců na světě nadále roste, ale i tak jsou dobrovolníci ochotni platit za to, že mohou v jednom z nich svůj čas strávit.

Negativní dopady na místní komunity a falešné sirotky

Tvorba emocionálních vazeb může být dalším negativním aspektem voluntourismu, a to zejména u dobrovolnických činností zahrnujících děti. Děti ve školách či v sirotčincích mají sklony se na dobrovolníky citově vázat. Častou otázkou, kterou si dobrovolníci vůbec nemusí před projektem uvědomit, je: „A kdy se zase vrátíš zpět?“. V případě sirotčinců je psychická újma nejčastější. Děti z narušených rodin mají tendenci se vázat na dospělé mnohem více, hledat v nich vzory, inspiraci, rodiče nebo kamarády, krátkodobé pobyty a neustálá výměna zaměstnanců má na jejich psychiku fatální důsledky. Pocit osamělosti, narušení dlouhodobých vztahů, nestálost určitého zázemí, to vše děti v domovech pociťují. Bohužel, střídání dobrovolníků v zařízeních po dvou týdnech, vede k tomu, že sotva si děti na ně zvyknou, začnou budovat vztah, dobrovolníci jsou už na odjezdu a nikdy se už nevidí.

Alarmující příklad z Kambodže poukazuje na možné dopady na místní komunity způsobený krátkodobým dobrovolničením. Individuálně se můžeme snažit o změnu alespoň nepodporováním neregistrovaných institucí. Myslet kriticky a přemýšlet nad důsledky svých činů je pro dobrou rozvojovou pomoc klíčové. A tak na které projekty si dávat pozor a nad čím se je třeba zamyslet, aby naše vysněná dobrovolnická aktivita byla ve skutečnosti přínosná a tamní komunitu nezatížila?

Komunity se vlivem voluntourismu naopak stávají na naši pomoci závislé. Projekty nejsou zaměřeny tak, aby ukázaly místním know-how a byly tak dlouhodobě udržitelné. Jedná se spíše o jednorázové intenzivní vpády do komunit. Státy se tímto způsobem stávají závislé na projektech západních zemí. Rozvojová pomoc by měla být spíše příležitostí, jak si potom věci nadále mohou místní komunity dělat samy, pokračovat v nich. Problematická je i absence návaznosti projektů bez které mohou být výsledky jakékoli práce nulové. Smysluplný projekt je vždy dlouhodobý a udržitelný.

Jak najít správný projekt pro vaše dobrovolnictví v zahraničí

Aby jste se také nestali oběťmi voluntourismu a nenadělali více problémů, nežli užitku, řiďte se těmito radami při výběru vašeho budoucího projektu globálního dobrovolnictví v tzv. rozvojové zemi v Asii, Africe či latinské Americe.

1. Poznat se a vyhodnotit: Co umím, na co se hodím, v čem vynikám
Je normální, že proto, abychom byli přínosní pro společnost, se musíme nejprve někde od někoho učit a obohatit se o zkušenosti ostatních. Avšak na krátkodobé dobrovolnické programy v jihovýchodní Asii se vzdělání nevyžaduje, dovednosti se nekontrolují a zkušenosti nejsou rozhodující. Tedy i nestudovaný učitel může jít učit a například člověk, který nikdy nezasadil bylinku, se může jít starat o ekofarmu.

Neseznámení se s dobrovolníky, jejich životopisem, zájmy, jejich dobrými stránkami hraje klíčovou roli v následné ne)efektivitě celého projektu. Problematické programy se obecně více zaměřují na to, co dobrovolníci chtějí dělat, než co doopravdy dělat umějí. Jak může být projekt úspěšný, pokud za ním stojí lidé, kteří tématice vůbec nerozumějí? Proto se zamyslete v čem jste dobří, v čem vynikáte, čemu odpovídá vaše vzdělání, zda opravdu můžete v daném oboru přispět či pomoci.

2. Vědet: Kolik času mám na dobrovolničení
Dalším faktorem, ovlivňujícím efektivnost práce dobrovolníků je doba, kterou dobrovolníci stráví v komunitě a na dané pracovní pozici. Studie prokazují, že právě krátkodobé projekty mohou přinést více škody než užitku. Projekty jsou jednoduše moc krátké na to, aby činnost dobrovolných pracovníků mohla být efektivní. Nejčastějším příkladem může být dobrovolník, který se rozhodl jet učit do škol děti angličtinu. Pokud v dané třídě zůstane pouze dva týdny, je zcela logické, že se na prostředí nedokáže adaptovat, nestačí si zvyknout na místní systém, zapamatovat jména dětí, vytvořit si sociální vazby, zjistit, co děti umí, a tak je naučit něco, co ještě neznají. Potom se může stát, že se děti od dobrovolníků neustále dokola učí odříkávat abecedu či zpívat „Head and shoulders, knees and toes“. Pro zvýšení efektivity je třeba si najít dostatečně dlouhý čas.

3. Projevit respekt k místní kultuře a neprohlubovat stereotypy
Počáteční šok a adaptace na nové prostředí může dobrovolníkům trvat týdny. Mladí lidé, kteří na projekty vyjíždí, nejsou na podmínky v chudobě zvyklí, řada z nich dokonce ani v žádné rozvojové zemi předtím nebyla, jejich představy o prostředí a podmínkách mohou být naprosto zkreslené. Jde také i o etiku chování, pokud západní pomocníci kulturu předem neznají, hrozí zde riziko, že vlastně neví, co se v dané zemi sluší a patří, neví, co je vhodné, co se smí, co se vyžaduje a co může působit jako chování bez respektu. Snažte se proto dozvědět o zemi, kam jedete, co nejvíce, nastudovat si vše od historie, geografie, politiky, ekonomické situace a snažte se tak porozumět dané zemi, co nejvíce.

4. Zamyslet se, jestli nezabírám někoho placené pracovní místo
Turisté v mnoha případech mohou zabírat svou dobrovolnou činností pracovní úvazek, který by v mnoha případech mohl sloužit jako placené místo pro místního, například stavitele, učitele či zdravotníka. Dobrovolný pracovník pro organizátory projektu představuje velkou výhodu – levnější pracovní sílu, nemusí vyplácet mzdu, platit zdravotní pojištění, naopak mnoho dobrovolníků si za program dopředu zaplatí či práci vykonají za možnost jídla, hygieny a přespání. Někteří dobrovolníci v Indonésii platí za čtyři týdny až 7,5 milionu indonéských rupií, což odpovídá přibližně 13 500 Kč, přitom průměrný měsíční plat je jeden milion.

5. Osvojit si přístup „Jsem tady pro vás“, než „Přišel jsem vás naučit“
William Easterly, profesor ekonomie z newyorské univerzity, ve své knize „Břímě bílého muže“ mluví o historické zakořeněné snaze Evropanů řešit problémy ostatních států a radit jim, jak dosáhnout lepší kvality života. „Západní země přece ví, co je pro méně rozvinuté země dobré.“ Tohle bílé záchranářství je symptom bílé nadřazenosti, na kterém je potřeba společně pracovat a společně jej rozložit. Proto je vhodnější přístup asistence a kooperace, než řízení a diktování.

Věřím, že cestování a poznávání nových kultur otevírá oči, mysl a vede mladé k solidaritě. Samotný koncept krátkodobého dobrovolničení nemusí být špatný, naopak určitý potenciál má. Přijde mi naprosto úžasné, kolik lidí má zájem pomáhat, získávat zkušenosti v zahraničí a sdílet nápady a svůj čas. Pozitivním aspektem je například samotný čas strávený v místní komunitě, kdy každý člověk přispěje do finančního koloběhu, utracené peníze v rozvojových zemích vedou tak k dlouhodobému přínosu v rámci komunit. Ale pokud nemáme dostatek znalostí, dovedností či zkušeností, je možná spíše lepší se podílet na ekonomickém růstu lokality právě cestováním v té dané zemi, než krátkým a nekoordinovaným rozvojovým dobrovolnictvím. Je tedy na každém z nás, kteří si dobrovolnický projekt vybíráme, přemýšlet nad jeho výběrem kriticky a nesobecky. Být si vědomi vlastních činů a pomáhat tak, aby to mělo smysl.

Text: Kateřina Nováková, Foto: SAIH, Caritas Australia
Autorka je studentkou oboru Mezinárodní rozvojová studia na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Článok bol vytvorený v rámci predmetu Rozvojové příležitosti Str. Ázie na Katedre rozvojových a environmentálnych štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)