Kdy jindy odlehčeně vzpomenout na Smrtku, než v horkém létě, v době sklizně a hojnosti všeho, kdy na ni zapomínáme a zapomeneme jako na smrt. V listopadových plískanicích a teskném soumraku bychom se rozesmutnili, takhle můžem ještě zažertovat a zapomenout na osamělost, jíž jsme každodenně víc a víc vystavováni odchody svých blízkých k té řece Styx, k níž dřív nebo později dojdem také ale oni už tam nebudou, protože mezitím došli až k řece Léthé a z té popili Alzheimerovy tinktury.
Ve své první knížce, jejíž název zněl I v nemoci si buď přítelem, jsem se opatrně dotknul tehdy ještě tvrdě tabuizovaného tématu thanatologie. Proč tabuizovaného? Protože – navzdory nedostatku toaletního papíru a zubní pasty – jsme spěli k zářným zítřkům a měli jsme za úkol dohnat a předehnat vyspělé západní sousedy a smrt se odsunovala někam do hlubokého kolektivního nevědomí. Nebýt toho, že přece jen občas umřel nějaký státník, došla by úplného zapomenutí. Ale já jsem tam měl kapitolu o tom, že také normální lidé umírají, že to neumějí (bodeť by jo, když to většinou nenacvičili) a že s tím neumějí zacházet jejich blízcí, ale ani zdravotníci, k nimž se pozůstalí obracejí o podporu. A že ani zářné zítřky smrt ze světa nesprovodí.
Foto: Peter Senko (2018)



















































